Po - Pá 8:00 - 15:30
St 8:00 - 14:00

Zákaznický servis: 774 707 286

cartClear
Váš košík je prázdný
Novinky

Aktuální informace a oznámení

Historie československého drtiče odpadu P 50

26 / 04 / 2017 drtiče kuchyňského odpadu Zpět na blog

Jsem zvyklý na to, že nám naši klienti volají i přes svátky, večer a o víkendech. A vůbec jim to nemám za zlé. Naopak. Je pro mne tak trochu poslání pomáhat lidem, kteří si geniální přístroj (jímž drtič potravinových zbytků bezpochyby je) oblíbili natolik, že už bez něj nedokáží přežít víkend. Osobní zkušenosti uživatelů drtiče si můžete pročíst na Heurece.
Přesto jsem byl malinko zaskočen, když jednoho mrazivého rána před vánočními svátky zavolal pan Vacek s poněkud nevšedním dotazem. Týkal se výroby drtičů v socialistickém Československu, což je oblast, o které se příliš neví.
Doposud jsme to byli hlavně my, prodejci drtičů, kdo na tradici výroby drtičů v tehdejší ČSSR poukazoval. A teď mi telefonuje nějaký nadšený mladík, který si toto téma vybral jako svou seminární práci, a to pouze na základě historického inzerátu v tehdejším časopise pro exportéry.
Slovo dalo slovo, panu Vackovi jsem předal veškeré dostupné materiály a vše, co jsem o dané problematice věděl. Výsledkem je následující seminární práce, za kterou panu Vackovi velmi děkuji. Přeji pěkné čtení a otevřenou mysl.

Chcete vědět víc? Stáhněte si celou práci obsahující i doplňující poznámky ve formátu PDF.


Drtič kuchyňských odpadků P 50

Bc. Přemysl Vacek, Orální historie – soudobé dějiny, FHS UK

Tato práce vznikla na základě celostránkové reklamy na drtič kuchyňských odpadků P 50 v měsíčníku Zahraniční obchod z roku 1973. Cílem bylo zjistit, co podnítilo vývoj a výrobu drtiče v normalizačním Československu, z jakého důvodu na něj byla vytvořena reklama a proč v periodiku, které sloužilo potřebám zahraničního obchodu. Z jakých pohnutek a kdy byla výroba těchto zařízení ukončena. Poté, co při pátrání po osudech drtiče P 50 zcela selhal pramen informací od výrobce (stále existujícího), bylo třeba postupovat jinými cestami. Ty nakonec vedly přes firmy zabývající se servisem a distribucí drtičů, organizace řešící problematiku zpracování odpadů a došlo i na vyhledání uživatelů těchto přístrojů a zohlednění jejich osobních zkušeností. Pro získání celistvého obrazu bylo třeba situaci zasadit do dobového hospodářského a sociálního kontextu, zabývat se zahraničním obchodem a reklamou za socialismu a v neposlední řadě vzít v úvahu i historii kanalizace a zpracování odpadu v různých částech světa.

Historie

Jedním z mnoha zařízení usnadňujících hladký chod domácnosti, které byly vynalezeny a rozšířeny v prvních desetiletích 20. století, je drtič kuchyňského odpadu , který vynalezl roku 1927 americký stavitel John W. Hammes. Do roku 1935 pracoval na jeho zdokonalování, teprve poté si nechal přihlásit patent.  Roku 1938 přistoupil k hromadné výrobě. Ta byla zprvu zamýšlena pro armádní účely, postupně však musela reagovat na zvyšující se požadavky stravovacích zařízení a domácností. Od počátku výroby a distribuce naráželo používání drtičů potravinového odpadu na odpor amerických měst a obcí, které se obávaly nepříznivého vlivu přístrojů na kanalizaci.

Během 2. světové války byla podstatná část produkce průmyslových podniků převedena na válečnou výrobu, což se nevyhnulo ani firmám zabývajícím se drtiči odpadků. K zásadnímu zlomu v jejich užívání došlo po 2. světové válce, zejména v 60. letech, kdy tato zařízení přišla do módy a začala být masově využívána v amerických domácnostech. Navzdory přetrvávajícímu odporu dokázali výrobci do roku 1972 osadit stravovací provozovny a domácnosti na území USA přibližně třiceti miliony drtících jednotek.

Během poválečného období se praxe drcení kuchyňských odpadů přenesla na evropský kontinent, do Austrálie a na Nový Zéland. I zde jejich činnost od počátku provázela kritika a útoky zejména ze strany zřizovatelů kanalizačního řádu a vodohospodářů.

Používání drtičů se neomezovalo jen na vyspělé kapitalistické státy; v Československu se k jejich výrobě a používání přistoupilo na přelomu 60. a 70. let. Vyráběly se dva základní typy – výkonnější P 50 byl určen pro závody hromadného stravování a menší TWEENY DE LUXE nalezl využití v domácnostech. Tyto přístroje můžeme dodnes najít v některých stravovacích provozech na území České republiky.

Drtič P 50 a jeho výrobce

Možným důvodem zavedení výroby drtiče potravinových odpadků bylo usnadnění práce zaměstnancům ve větších stravovacích provozech v socialistickém Československu. Svou roli zde bezpochyby sehrál i fakt, že na přelomu 50. a 60. let 20. století se tato zařízení začala ve větší míře používat v Evropě, a proto zde existovala šance na vývoz . Okolnost, že o výrobě drtičů bylo v Československu rozhodnuto na začátku 70. let, tedy cca deset let po jejich masivnějším průniku do evropských domácností a stravovacích zařízení, ilustruje pružnost tehdejšího plánování v socialistické ekonomice.

Drtič kuchyňských odpadků P 50, jenž je středobodem našeho zájmu, vyráběl přibližně  od roku 1970 Družstevní podnik strojírenský (DPS) se sídlem na adrese Křeslická 1, Praha 10 – Vršovice. Jednalo se o zařízení určené pro závody hromadného stravování – tomu odpovídaly i jeho výkon, rozměry a hmotnost. Souběžně s P 50 byl součástí výrobního programu DPS i menší, lehčí a méně výkonný drtič pro domácnosti TWEENY DE LUXE vyráběný pod licencí Sanita Liechtenstein. Družstevní podnik strojírenský, výrobní družstvo, vznikl v roce 1950  (zapsán do obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze dne 15. 12. 1950). Dle dostupných materiálů se od tohoto roku zabýval výrobou modelů slévárenských a od roku 1971 výrobou strojírenskou, slévárenskou a smaltérskou. Od roku 1976 i servisem malé mechanizace. Roku 1991 přibyla obchodní činnost tuzemská i zahraniční  a od 2002 i činnost realitní kanceláře. V současné době se zabývá provozem všeobecných strojírenských činností, výrobou nástrojů, nářadí, odléváním kovů, strojním obráběním kovů i neželezných materiálů a strojírenskou výrobou.

Z telefonického rozhovoru s panem Ing. Pavlem Bočanem, předsedou výrobního družstva DPS , vyplynulo, že všichni lidé, kteří byli ve VD zaměstnaní před rokem 1990, dávno odešli. Již tehdy to byli starší lidé a je velmi nepravděpodobné, že by z nich někdo byl dosud naživu. Bývalé vedení „za sebou zametlo stopy“ a v podnikovém archivu z doby před rokem 1990 nezbylo nic. Na otázku, zda má nějakou povědomost o drtiči kuchyňských odpadů P 50, odpověděl, že kdysi VD skutečně něco takového vyrábělo, ale on o tom nemá žádné bližší informace. Na prosbu, zda by mi mohl doporučit směr dalšího pátrání po tomto výrobku, odpověděl, že nezná nikoho, kdo by mi mohl pomoci a ukončil rozhovor.

Z telefonických rozhovorů s panem Martinem Válkou  z technické podpory Welt Servisu, který se mimo problematiku zpracování odpadů zabývá historií drtících zařízení, jsem se dozvěděl, že ačkoliv společnost, v níž je zaměstnán, dnes již tyto přístroje neopravuje (z důvodu nemožnosti opatřit náhradní díly), má s nimi bohaté zkušenosti. Pan Válka mi přislíbil poslat všechny dostupné informace o předmětu mého zájmu (P 50, dokumentace, věci spojené s výrobou, provozem, propagací, osobní zkušenosti, údaje o výrobci atp.).

Tak skutečně 20. 12. učinil. Jednalo se především o odkazy na webové stránky Welt Servisu s informacemi týkajícími se nových drtičů firmou prodávaných, a studie s environmentální tematikou, což jsou pro Welt Servis věci prvořadé důležitosti, méně však pro tuto práci.


Obrázek 1: Fotografie drtiče P 50


Z druhého doplňujícího rozhovoru vyplynulo, že výroba P 50 byla zahájena kolem roku 1970 a během několika let byla ukončena z důvodu nezájmu rozhodujících činitelů socialistického Československa o tuto technologii. Drtiče české výroby byly do domácností a stravovacích provozů dodávány ještě na začátku 80. let stavebními společnostmi při budování bytové výstavby a veřejné infrastruktury. Zda se při montáži drtičů na začátku osmé dekády jednalo o čerstvě vyrobené kusy nebo způsob, jak se zbavit skladových zásob, není zřejmé. Přesnější vymezení doby trvání výroby československých drtičů se tedy nepodařilo zjistit.

Pan Válka mi nicméně poslal kontakty na několik bývalých uživatelů českých drtičů potravinových odpadků.  První uživatelka  uvedla, že TWEENY DE LUXE používala od roku 1976 do roku 2014 jen s několika drobnými servisními opravami (opotřebení některých výměnných částí). Drtič se choval příkladně a nyní, když už ho není možné servisovat, vyměnila jej za podobné modernější zařízení.

Druhý uživatel  obdržel drtič TWEENY DE LUXE při nastěhování do novostavby v roce 1973 jako kompenzaci chybějícího balkonu. Cena zařízení byla Národním výborem vyčíslena na cca 25 000 Kčs.  Uživatel uvádí, že TWEENY pracoval jen se základními servisními opravami do devadesátých let, v jejichž průběhu byl vyměněn za modernější, leč oproti českému nevyhovující přístroj (na rozdíl od TWEENYho novější drtič nedokázal zpracovat např. slupky od banánů, kosti a další tužší odpad). Teprve před několika málo lety si Druhý uživatel opatřil přístroj nejmodernější konstrukce, který je schopen podávat výkony srovnatelné s českým superdrtičem, a nyní je opět spokojen.

Praxí servisní firmy bylo drtiče spíše měnit než opravovat – někteří spolubydlící Druhého uživatele se drtičů báli a nechali si je demontovat a nahradit obyčejným sifónem. Zaměstnanci servisní firmy pak tyto skladové zásoby využívali v případech poruch nebo údržby starších přístrojů. Tudíž ani z této výpovědi nelze přesněji určit rok ukončení výroby českých drtičů.

Výroba P 50 byla ukončena z důvodu nezájmu rozhodujících činitelů socialistického Československa o tuto technologii. Drtiče české výroby byly do domácností a stravovacích provozů dodávány ještě na začátku 80. let stavebními společnostmi při budování bytové výstavby a veřejné infrastruktury.


Obrázek 2: Návod k obsluze P 50

Ekonomická situace v Československu po roce 1970

Během 60. let došlo k určitému uvolnění centrálního řízení československé ekonomiky. Ekonomické a společenské reformy omezily vliv státu na kontrolu podniků a dalších organizací, jimž byla poskytnuta větší volnost a rozhodovací pravomoci. Reformní naděje tohoto druhu však skončily vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968, po němž se moci a iniciativy opět chopilo konzervativní křídlo KSČ. Tyto procesy nezůstaly bez dopadu na ekonomiku, která byla vrácena do předreformních kolejí ve jménu „normalizace“ společenských a politických poměrů. Zásadní zvrat znamenalo dubnové zasedání ÚV KSČ roku 1969: „Programovým vyjádřením tohoto mocenského zvratu se stává Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XII. sjezdu KSČ, schválené ÚV KSČ 11. prosince 1970. To především zavrhlo reformní Akční program z dubna 1968, který označilo za 'nesprávný a neplatný dokument, z něhož nelze vycházet v teoretické činnosti i praktické politice strany'. Za neměnné hodnoty socialismu označilo vedoucí postavení komunistické strany, úlohu státu jako nástroje diktatury proletariátu, marxisticko-leninskou ideologii, socialistické společenské vlastnictví výrobních prostředků, zásady plánovitého řízení národního hospodářství a principy proletářského internacionalismu 'zejména v poměru k Sovětskému svazu'. Pojetí ekonomické reformy bylo klasifikováno jako revizionistické.“  Tedy po všech stránkách návrat k idejím „Vítězného února“ včetně paternalistického přístupu státu a opětovného přichýlení se do bezedné náruče Sovětského svazu.

Rozdíl mezi základními rysy výstupů národního hospodářství před a po roce 1970 charakterizuje Ing. Karel Půlpán, CSc. na příkladu tzv. rozevírání investičních nůžek: „Jde o vývojové tendence jednak mezi investicemi a národním důchodem, jednak mezi národním důchodem a osobní spotřebou. Nejrychleji tedy rostly investice, pomaleji národní důchod a nejpomaleji osobní spotřeba. Pokud existovaly extensivní faktory růstu, mohla se ekonomika vyvíjet, kromě přírůstků tun uhlí a cementu zbýval i určitý prostor pro růst životní úrovně obyvatelstva“ .  Tedy se dá říci, že zdrženlivost v investiční politice byla stabilizujícím faktorem hospodářského růstu až do poloviny sedmdesátých let . A v druhé polovině sedmé dekády: „V normalizačním režimu se tedy postupně prosadila obrácená jevová kauzalita mezi investicemi a spotřebou – zatímco po r. 1948 sloužila maximalizace investic k zabezpečení alespoň mírného růstu spotřeby jako rezidua 'výroby pro výrobu', po roce 1975 postupně snaha o určité minimální přírůstky či alespoň udržení spotřeby na dosavadní výši vedly k omezování investic a nakonec k 'projídání odpisů', tj. nezabezpečovala se ani obnova existujícího fixního kapitálu...“ .

Československá ekonomika se nicméně do poloviny 70. let i přes politické otřesy po roce 1968 vyvíjela velmi nadějně. Byly zde splněny některé předpoklady pro extenzivní rozvoj, jako například nástup silných poválečných populačních ročníků, velký objem fixního kapitálu, který byl výsledkem předchozích investičních vln nebo zásadní kvantitativní rozvoj zemědělství vedoucí k potravinové nezávislosti Československa . Objem investic po roce 1970 vzrostl. Jejich cílem byly především výstavba bytů, elektráren, uhelných dolů, oceláren, chemických provozů, ale i konkrétních projektů jako tranzitní plynovod, pražské metro nebo dálnice Praha – Brno – Bratislava. Značné investiční prostředky směřovaly na povznesení slabě rozvinutých oblastí Československa, jako bylo severovýchodní Slovensko nebo sever Čech. Struktura průmyslové výroby byla pozměněna ve prospěch uspokojování základních materiálních potřeb obyvatelstva jakožto jednoho ze základních ekonomických kritérií rozvinutého socialismu. To umožňovalo realizovat poměrně velkorysou sociální politiku, do níž byly zahrnuty podpora bytové výstavby, stabilita životních nákladů, podpora populačního vývoje (prodloužení mateřské dovolené, porodné, zvýšení přídavků na děti, daňová zvýhodnění rodin s dětmi, výhodné půjčky), zlepšení sociálních poměrů důchodců, plynulé zásobování průmyslovým zbožím, atp.  

Spolu s pozitivním rozvojem československé ekonomiky v první polovině 70. let lze stejný trend zaznamenat i v zemědělství. Ten se však, na rozdíl od jiných odvětví socialistického hospodářství, udržel až do konce osmé dekády. Podobným vzestupem procházela i družstevní výroba, ať už byla spojena se zemědělskou (přidruženou) nebo průmyslovou činností. Družstevní svazy zaopatřovaly po roce 1970 až 20 % veškerého obchodního obratu .

Vývoj vztahů mezi Východem a Západem se po roce 1970 stabilizoval. Skončila válka ve Vietnamu, obchodní styky mezi socialistickými a kapitalistickými státy se prohlubovaly a došlo k dohodě o rozvoji mírových vztahů a omezení strategické výzbroje mezi SSSR a USA. To se odrazilo i v podepsání smluv o normalizaci vztahů mezi ČSSR a SRN a později s Rakouskem. Krizové výkyvy západního světa (ropné šoky, pokles dynamiky světového hospodářství) nás díky politice RVHP a jejímu mechanismu „klouzavých průměrů“  zasáhly až ve druhé dekádě 70. let.

Neschopnost plánovaného hospodářství reagovat na nepředvídané změny domácích i světových ekonomických mechanismů nemohla zaručit dlouhodobou stabilitu podmínek hospodaření podniků ani smysluplné výrobní programy. Hlavním kritériem „úspěchu“ bylo splnění plánu a ne vytvoření zisku, anebo výroba produktů, po kterých v danou chvíli vznikla poptávka, nebo kterých byl nedostatek. Průvodním jevem se staly pasivní obchodní bilance, zahraniční zadlužení a nedostatečné zásobování vnitřního trhu . Proto se přibližně od roku 1975 tempo hospodářského růstu zpomalovalo až k jeho stagnaci na počátku 80. let.

Samostatnou kapitolou neúspěchu direktivní centrálně plánované ekonomiky byla nízká osobní zainteresovanost na vykonávané práci a lhostejnost k její výsledné kvalitě. Tento efekt, který budování socialismu a centralizovanou ekonomiku doprovázel od roku 1948, nepolevil po celý čas trvání komunistického sociálně-politického experimentu. Po roce 1968 byl tento trend zesílen i pocitem ponížení z vpádu vojsk Varšavské smlouvy a zklamáním z krachu reforem konce 60. let, které pociťovala podstatná část obyvatelstva. Přechodným hospodářským a sociálním vzestupem bylo možné podobné pocity na čas oslabit, jejich platnost se však ukázala touto přechodností striktně omezená.

Následkem chybné růstové strategie a izolace od vyspělého světa (a z toho plynoucích doprovodných efektů) docházelo k tomu, že od 70. let se nám „...svět začal vzdalovat tak, že byl problém vůbec 'sledovat stopu', jež se koncem 80. let stávala již nezřetelnou.“ .

Drtič v dobové reklamě

Proč reklama na drtič kuchyňských odpadků v měsíčníku Zahraniční obchod v roce 1973? Reklama v době socialismu neměla mít za cíl prioritně zvýšit prodej zboží, jehož množství bylo beztak naplánované, ale plnila spíše úkoly politické a výchovné. Soustředila se na propagandistické přesvědčování o úspěších a přednostech socialistického hospodářství a životního stylu, a na informace o nových výrobcích a službách pro potenciální zákazníky. To bylo zcela v souladu s naplňováním a zviditelňováním sociálních programů (bytová výstavba, podpora mladých rodin), které roku 1973 byly v plném proudu.

Tyto přístroje byly od první poloviny 20. století běžně používané v domácnostech a stravovacích provozech v USA a Kanadě a později, zvláště během ekonomického vzestupu po 2. světové válce, se šířily i v západní Evropě. Do Československa tento způsob zpracování organického odpadu dospěl na přelomu 60. a 70. let, kdy se počítalo nejen s jeho využitím ve větších stravovacích zařízeních, ale i v běžných domácnostech. Výrobou kuchyňských drtičů byl pověřen pražský Družstevní podnik strojírenský, jehož produkty byly prezentovány v měsíčníku Zahraniční obchod (05/1973).  Časopis byl určen pro potřeby československých podniků zahraničního obchodu. Reklama měla v tomto případě za účel především seznámit případné odběratele (obchodníky, uživatele) s faktem, že tento na československém území dosud neetablovaný přístroj se zde vyrábí. Vzhledem k devizové nedostačivosti ČSSR v 70. letech (jakožto dříve i později) lze předpokládat, že umístění reklamy v periodiku určenému pro zahraniční obchod mělo vybudit zájem u československých exportérů, potažmo odběratelů ze zemí, odkud bylo možné kýžené devizové prostředky získat. Poměrně široká zavedenost této technologie zpracování kuchyňských odpadů v zemích západní Evropy poskytovala v situaci pozvolna upadajícího exportu československých strojírenských produktů šanci na odbyt těchto kvalitních a trvanlivých československých výrobků .



Obrázek 3: Drtič P 50 v dobové reklamě (měsíčník Zahraniční obchod)

Reklama na P 50 v měsíčníku Zahraniční obchod přináší nejen dvojici fotografií výrobku, název a typové označení, ale obsahuje i cílenější určení, technologické vymezení a důležité parametry (jmenovité hodnoty). Toto vše usnadňovalo orientaci případnému zájemci o drcení a vzhledem k typu produktu se takováto prezentace jeví jako racionální a praktická. Reklama obsahuje též poměrně podrobné údaje o výrobci zahrnující i adresu a telefonní čísla, což nesporně usnadnilo a urychlilo kontaktování výrobce. Z hlediska dobového chápání reklamy je uvedení co nejúplnějších informací o výrobci aktem získání důvěry tuzemských i zahraničních odběratelů a demonstrací solidnosti a vstřícnosti vůči zákazníkům. Praktických informací určených k čtení je z hlediska dnešní reklamy mnoho, ale je třeba si uvědomit, že se jednalo o dobu před internetem. Vzpomeňme jen na telefonní budky s neovladatelnými několikakilogramovými seznamy, které v poslední fázi socialismu jejich zřizovatelé, seznavše že obyvatelstvo tyto krade, připoutalo ke korpusu budky tlustým ocelovým lankem protknutým naskrz úctyhodnou mocností publikace, čímž bylo dílo zkázy dokonáno a obsah učiněn zcela nedostupným.

Drtiče dnes

Dnes je po celém světě nainstalováno 110 milionů drtičů, z nichž největší část pracuje v USA. Tam není jejich provoz ničím omezen, naopak v některých městech je jejich instalace povinná v novostavbách. I mimo USA se tato zařízení rozšiřují, ačkoliv četnost jejich používání je nižší. V Evropě je nyní v provozu cca 100 000 drtičů, ačkoliv v některých zemích je již zaveden jiný systém sběru odpadů.

Od roku 2007 sdružuje dovozce a prodejce v České Republice APD, Asociace dovozců a velkoobchodních prodejců drtičů potravinových odpadů, se sídlem v Brně.  Jakožto zájmová organizace vystupující ve prospěch zvýšení prodeje těchto přístrojů zaujímá k jejich užívání a vlivu na životní prostředí striktně antropocentrický postoj, s nímž se ani v nejmenším netají.

V současné době zuří skrytá válka, kde na jedné straně stojí dovozci, výrobci, případně i uživateli drtičů odpadu, a na druhé provozovatelé kanalizace spolu s dodavateli vody a zpracovateli odpadků, to vše za podstatného přispění různě smýšlejících ekologů. Oficiální ekopolitika v tomto nadržuje současnému převládajícímu směru ekologického zpracování pevných odpadů kompostováním, ale zastánci drcení kontrují jeho energetickou náročností.

Oproti postoji drtící lobby stojí argumentace zřizovatelů vodovodů a kanalizací prosazující názor, že profily českých kanalizačních přípojek nejsou dimenzovány na odpad zpracovaný drtiči a kanalizace nemá potřebný spád pro hladké svedení jejich zahuštěného produktu. To pak způsobuje zanášení kanalizačních trubek a čističek odpadních vod pevnými usazeninami. Zřizovatelé kanalizací varují, že kdo toto zařízení používá, dopouští se porušování právního řádu. Staví tak dodavatele i uživatele drtičů mimo zákon.

I Zákon o životním prostředí a Zákon o odpadech dávají přednost využívání odpadů před jejich odstraňováním a upřednostňují jejich materiálové využití před využitím energetickým.

Argumentů pro i proti je mnoho a tomu, kdo by do jejich zákrutů chtěl proniknout hlouběji, doporučuji k prostudování Zákon o vodách, Zákon o vodovodech a kanalizacích, Zákon o odpadech a další zákony, vyhlášky a nařízení týkající se zejména problematiky zpracování odpadů, vodního hospodářství a hnojiv. Konkrétněji zacílené, byť přirozeně tendenčně zaměřené materiály vztahující se k používání drtičů potravinových odpadů a vodovodně-kanalizačních specifik v České Republice jsou například informace poskytované Asociací dovozců a velkoobchodních prodejců drtičů potravinových odpadů (APD), kterýmkoliv dodavatelem vody do vodovodního řádu nebo Sdružením oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK).

Podstata tohoto sporu je dána historickým vývojem zpracování odpadů v různých zemích. Zatímco například v USA byl od 30. let 20. století obor zpracovávání biologických odpadů ovlivňován existencí drtičů a jejich masovým používáním, Evropa šla odlišnou cestou. Po 2. světové válce, kdy bylo nutno přebudovat podstatnou část infrastruktury včetně kanalizace, zde nebyla otázka zpracování odpadů v zenitu zájmu a při rekonstrukci těchto struktur bylo většinou navazováno na dřívější tradice typické pro dané země. V 60. letech, kdy se drtiče potravinového odpadu ocitly na vrcholu módní vlny, přišel jejich náhlý atak vůči již rozvinutým zpracovatelským strukturám některých států poněkud nevhod. Průměr a sklon kanalizačních trubek, kapacita čističek odpadních vod a celý zpracovatelský průmysl se svozem odpadků a jejich následným ukládáním a zpracováním nebyl uzpůsoben masivnímu používání drtičů. Z tohoto důvodu jsou dnes potravinové drtiče v některých evropských zemích zakázány (Nizozemí, Lucembursko), jinde je jejich provoz omezen přísnými pravidly (Německo, Rakousko, Dánsko, Finsko, Norsko…) a v České Republice je patrná snaha o uzákonění jejich zákazu.

Závěr

Bylo-li rozhodnutí vyrábět drtiče potravinových odpadů plodem snah obrodných či normalizačních, je dnes těžko posoudit. Události let 1968–1970 byly ovlivňované momentálními politickými i ekonomickými proudy, které se tehdejším Československem prohnaly s prudkostí vichřice a i když společnost na její poryvy reagovala rychle, původ některých rozhodnutí oné doby je dnes nesnadné vysledovat. Jedním z nich je i původ a důvod myšlenky zahájit výrobu drtících zařízení. Mohla to být větší otevřenost světu na konci šesté dekády, která zareagovala, byť opožděně, na módní vlnu těchto přístrojů v Evropě. Svou roli zde pravděpodobně sehrála i lákavá možnost exportu nejen do zemí RVHP, ale i do kapitalistické ciziny. Důvodem zařazení drtičů potravinových odpadů do výrobního programu DPS kolem roku 1970 mohlo být i zvýšení komfortu nové bytové výstavby a související občanské vybavenosti v souladu s dobovým akcentem na sociální plánování. Podobné otazníky vyvstávají i nad ukončením jejich výroby, kde je nutno vzít v potaz pokles ekonomiky ve druhé polovině 70. let, specifický náhled na zpracování odpadků na československém území, který nebyl v souladu s masivnějším používáním drtičů, anebo nedůvěru obyvatelstva v tento způsob zpracování domácího odpadu. Důvodem mohl být i pouhý nezájem rozhodujících funkcionářů o podobná zařízení, na jejichž výrobu se kolem roku 1980 prostě zapomnělo.

Co se týká funkčnosti, snesl v Československu vyráběný drtič potravinových odpadků P 50 srovnání s tehdejšími moderními přístroji stejného určení a překvapivě je snese i dnes.

Na závěr bych rád poděkoval Mgr. et Mgr. Lence Krátké, Ph.D. za vedení práce a panu Martinu Válkovi za pomoc při získávání informací o drtičích potravinového odpadu.

Prameny a literatura

  • Asociace APD. Asociace dovozců a velkoobchodních prodejců drtičů potravinových odpadů. [online]. [cit. 29.12.2016]. Dostupné z: https://www.asociaceapd.cz/asociaceapd/
  • Podnikatel.cz. Rejstřík ekonomických subjektů, firem a živnostníků.
  • Družstevní podnik strojírenský, výrobní družstvo, Praha.  Podnikatel.cz. [online]. [cit. 29.12.2016]. Dostupné z: http://www.podnikatel.cz/rejstrik/druzstevni-podnik-strojirensky-vyrobni-druzstvo-praha-00028207/
  • Svaz českých a moravských výrobních družstev. Obor „Kovovýroba“. Družstevní podnik strojírenský, výrobní družstvo, Praha. Svaz českých a moravských výrobních družstev. [online]. [cit. 29.12.2016]. Dostupné z: http://www.scmvd.cz/sekce-vyrobnich-druzstev/odvetvi-kovo/item/druzstevni-podnik-strojirensky-vyrobni-druzstvo-praha-10
  • Funding Universe. Browse Company Profiles. In-Sink-Erator-History. Funding Universe. [online].  [cit. 29.12.2016]. Dostupné z: http://www.fundinguniverse.com/company-histories/in-sink-erator-history/
  • HUŇA, Josef a kol.: Instalatérské práce, technika – projekty – materiály. Ostrava: Blesk, 1994. Domácí kutil (Blesk). ISBN: 8085606380.
  • JAKUBEC, Ivan. Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848–1992. Praha: Oeconomica, 2008. ISBN 978-80-245-1450-5.
  • KNAPÍK, Jiří a FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Praha: Academia, 2011. Šťastné zítřky (Academia), sv. 5. ISBN 9788020020192.
  • SOVAK.  Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR: [online]. [cit. 29.12.2016]. Dostupné z: http://www.sovak.cz/
  • ŠULC, Zdislav. Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945–1995. Brno: Doplněk, 1998. ISBN 80-7239-005-8.
  • PRŮCHA, Václav. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992. Brno: Doplněk, 2009. ISBN 80-7239-147-X.
  • PŮLPÁN, Karel. Nástin českých a československých hospodářských dějin do roku 1990. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-785-0.
  • Welt Servis. Drtiče odpadu. WeltServis.  [online]. [cit. 29.12.2016]. Dostupné z: http://www.weltservis.cz/drtice-odpadu/
  • Welt Servis. Drviče kuchynského odpadu EcoMaster. Weltservis. [online].  [cit. 29.12.2016]. Dostupné z: http://www.drvic-odpadu.sk/media/
  • Pražské vodárny a kanalizace. [online]. [cit. 29.12.2016]. Dostupné z: http://www.pvk.cz/
  • Telefonický rozhovor s Ing. Pavlem Bočanem (DPS) ze dne 12. 12. 2016
  • Telefonický rozhovor s p. Martinem Válkou (Welt Servis) ze dne 19. 12. 2016
  • Telefonický rozhovor s p. Martinem Válkou (Welt Servis) ze dne 29. 12. 2016
  • Telefonický rozhovor s uživatelkou drtiče potravinových odpadků TWEENY DE LUXE pí. Bolkovou z Ostravy-Zábřeha ze dne 30. 12. 2016
  • Telefonický rozhovor s Druhým uživatelem drtiče potravinových odpadků TWEENY DE LUXE ze dne 30. 12. 2016
  • Rozhovor s bývalým ředitelem PZO KOVO Ing. Oldřichem Vackem ze dne 19. 12. 2016
  • Mailová korespondence s p. Martinem Válkou (Welt Servis) ze dne 20. 12. a 30. 12. 2016


Internetový obchod www.weltservis.cz provozuje firma WELT SERVIS spol. s r.o. IČ: 25356275, DIČ: CZ25356275 se sídlem Třebovická 5046 / 59, 722 00 Ostrava - Třebovice.
Společnost je zapsána v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C vložka č. 9914.

Copyright © 2014-2024 WELT SERVIS spol. s r.o.